Záviš: Sprosťárny zpívám, protože to lidé chtějí!

S kontroverzním zpěvákem a básníkem Závišem se seznamujeme před jeho těšnovickým koncertem nad polévkou a pečeným masem, připravenými z právě dokončené zabíjačky u pořadatele doma. Přestože by si Záviše řada lidí mohla po poslechu jeho tvorby automaticky zaškatulkovat do kategorie sprostých hulvátů, při povídání a civilním vystupování na mě působí jako vcelku seriózní, spíše tichý chlapík, který moc dobře ví, co dělá a do role svérázného showmana se vžívá až na podiu. Přestože je o generaci starší, vyžaduje, abychom si tykali. V úvodu našeho rozhovoru mu tedy dávám prostor, aby sám sebe širokému okruhu čtenářů představil:

" Jsem jednoduše písničkář, který jezdí a hraje po světě, lépe řečeno spíše jen tady po Česko - Slovensku a jednou za rok i do Polska a do Vídně, kam už jezdím asi taky tak deset let. Zatím mě to ještě baví, tak jezdím a každý druhý den jsem vlastně někde jinde na trati."

Rozhovor pro Týdeník Kroměřížska (vyšlo 8.března 2016)

Zajímaly by mě tvé úplné hudební začátky. Spousta mladých kluků vezme do ruky kytaru, aby oblbnuli holky u táboráku, jaký byl ten tvůj záměr?

Mně se to hraní na kytaru hrozně líbilo. Když někdo hrál, tak to jsem byl úplně u vytržení. Bylo to někdy v mých deseti letech, kdy jsem ve čtvrté třídě dostal kytaru a od té doby hraju.

Pak to pokračovalo jak?

No naučil jsem se na to hrát, pak jsem začal psát písničky, taky už celkem brzo, někdy ve dvanácti letech a to dělám prakticky celý život.

Co bylo prvním impulsem k tomu, že jsi začal se svou tvorbou vystupovat veřejně? Musel ti někdo pomáhat se prosadit?

No tak když jsem hrál po hospodách, tak lidem se to líbilo. Někteří lidi, kteří to slyšeli, mě pak pozvali třeba někam do klubu, až se z toho stalo tohleto. Prostě to tak nějak vyplynulo. Všechno si víceméně dělám sám. Skládám písničky, desky nahrávám u kamaráda ve studiu, nemám žádného manažera, mám jenom telefon, tak jdu a hotovo. Víceméně nikoho nepotřebuju. Pak jseš takovej svobodnější, nejseš na nikom závislej a děláš si to jak chceš.

Vzpomeneš si, jaké byly prvotní odezvy na tvoje písničky? Bylo v nich obsaženo vždycky tolik vulgarit?

No tak ze začátku jsem psal poměrně slušnou tvorbu, tak nějak do těch pětadvaceti a když jsem napsal první takovou tu vyloženě jadrnou píseň, peprnou, tak to mi bylo nějakých dvacet sedm, dvacet osm let, takže až dost pozdě jakoby. Předtím jsem normálně chodil do práce a to jsem se tím ještě neživil. Za komunistů by to nešlo, že jo, takže až někdy po čtyřicítce jsem se tím začal živit. No a odezvy? Já to nikomu nenutím, v rádiích s tím nikoho neotravujou a kdo chce, tak si to jde poslechnout. Horší je, když tě někdo otravuje s nějakejma Vondráčkovejma po rádiích, to bys rozbil. Ale já nikoho k ničemu nenutím, v televizi taky nestraším a kdo chce, tak prostě na to jde anebo nejde, to je jednoduchý. Jinak samozřejmě, že se to nemůže líbit všem, to bych ani nechtěl. To by nebylo ani normální, kdyby se to všem líbilo. Ale mě těší, že to má takový široký spektrum působnosti, zvlášť u mladých lidí a zvlášť u studentů, že ti lidí chodí neustále a že i za ty roky, pomalu za těch dvacet let co to dělám profesionálně, tak že ten úbytek těch lidí prostě není. Publikum jakoby nestárne se mnou, ale neustále na to chodí hodně lidí, kterým je třeba pod dvacet let. Málokdy chodí moji vrstevníci, těch je tam prachmálo. Kdyby na to měli chodit moji vrstevníci, tak bych se tím neuživil ani na chleba (smích).

Teď už jsi spoustu let známý po celé republice a jméno Záviš se stalo fenoménem. Co myslíš, že stojí za tvým úspěchem?

Tak asi ta kvalita těch písní, co jinýho? To je jednoduchý (smích).

Mezi tvé obdivovatele patří údajně i Karel Gott, setkali jste se někdy osobně?

Jo, jo. On jednou křtil Třem sestrám cédéčko v hospodě Na Kovárně a já jsem tam byl taky pozvanej, abych tam zahrál pár písniček, no a tam jsme se seznámili. On si pak ode mě objednal celou diskografii, tak moc se mu to líbilo. Je to zvláštní, takovej člověk, vidíš to, a je normální. Líbí se mu to, tak si všecko objedná. Říkal, že se v životě tak nezasmál, tak si říkám: vidiš, to je přece úplně normální člověk. Osobnost takovýho formátu, že já ho neposlouchám a on mě jo. (potěšeně se usmívá)

Máš za sebou i vystoupení v České televizi. Jak k tomu došlo?

Asi myslíš to vystoupení pro konto Paraple. To mě tam tehdy pozval můj kamarád Jarda Uhlíř, který zrovna dělal hudební režii toho pořadu. To je zrovna deset let, to si vzpomínám, že on měl tehdy šedesát a já jsem mu říkal: "Jardo, víš, já na ty televize moc nejsem" a on povídá "Tak mi to dej aspoň jako dárek k narozeninám". No tak jsem tam vybral nějakou písničku, která by se tam hodila a bylo to. Už si nevzpomínám, která to byla, ale určitě to byla taková nějaká "neškodná".

Mimo písní skládáš i básně a píšeš knihy. Co je pro tebe inspirací?

To je to stejný jak s tou hudbou. To je vlastně takovej můj doplněk. Protože já se přepravuju hodně vlakem anebo maximálně autobusem, když to vlakem nejde a v těch vlacích si buďto čtu anebo píšu. Skoro všechno pochází z tady těchhle vlaků. Jsou to všechno texty ze života.

Všechno jsi odžil, o čem zpíváš?

Tak musíš si něco přimyslet, že jo, aby to mělo šťávu. To snad dělá každej, ne?

Když sedneš do vlaku, poznávají tě lidi?

Někdy. Ale není to tak hrozný, jako mají ty celebrity, že si nemůžeš ani nakoupit, v tomto to mám dobrý, že jsem tak trošku ještě v tý "jakoby" anonymitě. Že to ještě nepřesáhlo tu neúnosnou hranici, kdy by tě lidi otravovali na chodnících.

Spousta lidí se nad tvými texty může tvářit pohoršeně. Kdyby se tě takovýto člověk zeptal, proč je ve tvé tvorbě tolik vulgarit, jak by sis to před ním obhájil?

Stručně: Protože to lidé chtějí!

Za chvíli tě čeká turné s Visacím zámkem. Jak došlo k tomuto nezvyklému spojení písničkáře a punkové kapely?

My už jsme spolu hráli mockrát v životě. Ale teď teda poprvé je to turné. Taková jarní šňůra deseti koncertů. V Olomouci 3.března začínáme a v Pardubicích 16.dubna končíme. Jak budou koncerty probíhat, to jsme se ještě nedomlouvali, ale asi to bude tak, že budu hrát první a Visáči po mě, aby to tak nějak gradovalo.

Budou to asi větší akce. Kde se ti líp vystupuje? Spíše v komorním prostředí jako jsou hospůdky nebo v klubech a větších sálech před davovým publikem?

Je mi to jedno. Hlavně, když se lidi baví a hlavně, když příjdou. Pro prázdný sál se blbě hraje, ale naštěstí lidi zatím tak nějak chodí (klepe do stolu). Taky se někdy stane, že jich příjde míň, ale to jsou výjimky, kdy je třeba blbá propagace. Ale to tě zas alespoň tak nějak vrátí na zem trošku.

Jakou hudbu doma posloucháš? Co se ti líbí?

Já neposlouchám vůbec hudbu.

Co považuješ za svůj dosavadní největší úspěch?

Tady tohleto, co dělám. Jednoznačně odezva lidí. Nemám jakoby nějakej úspěch jednotlivě mimořádnej. Mě těší a uspokojuje celkově odezva lidí a proto to vlastně dělám a dělám to s radostí, protože kdybych měl nějak obtelefonovávat kluby, leštit kliky a nabízet svůj program, to bych určitě nedělal. V životě jsem ještě nikoho nepožádal o to, jestli bych tam někde nemohl hrát. To mám jako teda štěstí na tohle.

A nejbližší plány do budoucna?

Letos mám šedesát, tak vydám desku i knížku. Bude to koncem roku a bude to normálně řadová deska s novými písničkami, žádná výběrovka. Do Vánoc by měla být.

Nacházíme se v Těšnovicích u Kroměříže, nedávno jsi vystupoval v Kroměříži v klubu Slady. V závěru našeho povídání se tedy musím zeptat, zda jsi stihl nějak, třeba i v minulosti, Kroměříž poznat?

Já jsem tady hrál už víckrát. Zahrady mám už mockrát prošlé. Jednou jsem tady dokonce kvůli tomu ještě den zůstal. Navíc jsem říkal pořadateli, ať mi pobyt na hotelu prodlouží ještě o jeden den, že si tady ještě den navíc odpočinu, tak jsem si to všechno pěkně prošel. Je to celkově nádherný město.

A ještě tam napiš, že vřele doporučuji Bubákovu zabíjačku... a slivovici! Aby to bylo dokonalý (smích).

Jakub Malenovský.