Alkehol se ani na sedmnáctém albu nevzdálil od sudu
Ve svých ranných letech vydávala skupina Alkehol alba téměř každý rok, později se v jejich diskografii vyskytovala maximálně dvouletá pauza. Nyní přichází po nezvykle dlouhých čtyřech letech s již sedmnáctou řadovou deskou, ačkoliv by si člověk řekl, že témata točící se kolem chlastu a záležitostí s ním spjatých už kapela musela dávno vyčerpat. Alkehol se však v tomto mezidobí nijak neflákal. V loňském roce řádně oslavil 25 let své existence, vydal DVD z výročního koncertu v pražské Lucerně a rovněž prošel personálními změnami. Zakladatelé původního projektu a autoři většiny písní Ota Hereš a Petr "Kuna" Buneš však v kapele zůstali a nové album s názvem Sudová přitažlivost je tak prvním, které nahráli ve zbrusu nové sestavě.
Personální změny zdá se kapele prospěly a vnesly jí novou krev do žil. Posledních pár desek od Alkeholu už se zdálo být tzv. "na jedno kopyto" a obzvlášť na postu bubeníka je nyní cítit pozitivní změna neboť Radek Sladký je evidentně technicky o něco lepším hráčem než legendární Melmus, což nové studiové nahrávce prospívá. Po stránce zvuku je na tom nové album velmi dobře a zásluhu na tom má bývalý kytarista Škworu Leo Holan, který se zde o zvuk, mix a mastering postaral. Holan v minulosti prováděl skvělou práci právě na albech Škworu a tentokrát jeho služeb využil i Alkehol, což bylo také jistě ku prospěchu.
Kvalitní zvuk mě na nahrávce zaujal hned při prvním poslechu a ačkoliv jsem od Alkeholu na sedmnáctém albu nečekal žádné velké změny, tohle bylo jedním z pozitiv. Co se týče textů, už při pohledu do tracklistu je znatelné, že se kapela určitě nerozhodla odklonit od svého oblíbeného tématu a nezačala zpívat o lásce. I když vlastně ony to texty o lásce jsou, ovšem především o lásce k alkoholu, k životu a jeho užívání. Po této stránce tedy žádná změna a i když se na albu podíleli i jiní textaři než Ota a Kuna, vždy se drželi zavedeného tématu, o kterém Alkehol zpívá už neuvěřitelných 25 let a lidi stále baví.
Album Sudová přitažlivost obsahuje dvanáct novinek plus jeden bonus, kterým je píseň Rockeři, složená již dříve, právě k 25. výročí a zahostoval si v ní i Josef Vojtek s Petrem Jandou. Celou desku však otevírá pecka Víkend, kterou jakoby Alkehol pomyslně zval posluchače do své dodávky a vyrážel s ním na víkendové letní hraní, které je plné pohodové atmosféry, jídla a pití, stejně jako tahle píseň. Věřím, že na spoustě akcí bude tato nová víkendová hymna při pátečních večerech znít. No a když už nás kapela takhle hezky pozvala na víkendový flám, tak v další písni jen ujišťuje, že se sebou Máme spoustu chlastu a pořádná party může začít. Zde už se album řádně rozjíždí, tempo se zvyšuje a obzvlášť na údernou sloku se bude fanouškům pod podiem dobře hrozit. První potecionální hitovkou by se asi mohl stát Spalovač chlastu, jejíž úvodní nápěv mi sice připadá jako vystřižený z repertoáru Rybiček 48, ovšem jakmile píseň graduje a Ota Hereš přidá svůj chraplák spolu se sborovým refrénem, je to opět Alkehol jak vyšitý a myslím, že na tuhle píseň lidi budou na koncertech dobře reagovat, protože je zpěvná a dobře zapamatovatelná. Její text má mimochodem na svědomí známý komik Lukáš Pavlásek.
Následující Sedím doma je starý známý Alkehol z předchozích let. Přímočará rychlá pecka v punkovém rytmu s jejímž textem si kluci nic moc hlavu nelámali a nejlépe to vystihuje závěrečný rým: "co se týče chlastu, servítky si neberu, když to na mě příjde, tak se vožeru!" Takže tak!
Kapela zařadila kromě svižných vypalovaček na album i pomalejší pecky jako Kacíři nebo Nebudu žít věčně a ostudu si ani v baladách určitě neutrhla. Jednou písní přispěl na album i nový člen, basyktyrista Jan "Bart" Bartoš, který složil hudbu i text k songu Klikatý jsou cesty od sudu, jenž pojednává o pocitech každého opilce po večerní akci. Obvzlášť povedený je refrén, v němž si Bart vtipně pohrál se slovíčky a předvedl tak svůj textařský potenciál: "Klikatý jsou cesty od sudu, když udeří rána osudu, tak letíš rovnou na hubu. Klikatý jsou cesty od sudu, říkám si pít už nebudu, nestojí to za tu ostudu." Jedním textem přispěl na album i frontman kapely Dymytry Jan "Protheus" Macků, ovšem po stránce poslechové patří píseň s názvem Lihumil na desce spíše k těm slabším.
Co se týče těch pecek silnějších, zde bych vyzdvihnul určitě písně Motorová hlava a Mozkolam. Prvně jmenovaná je už nejen podle názvu jasná pocta Lemmymu z Mötorhead a v duchu téhle kapely taktéž zní. Našlapaná pecka, kde duní kopáky a hoblují kytary je z mého pohledu tím nejlepším na albu a přesně v duchu jejího textu: "pusť to znova, pusť to zase, dokud je to ještě žhavý", máte chuť s ní takto rovněž vynakládat. Následující Mozkolam je spíše temnějšího rázu a ve znatelně pomalejším rytmu a asi by se neztratil ani v repertoáru paralelního Törru. Líbí se mi svou atmosférou a také tím, že je zkrátka jiná než ostatní typické "alkeholovky" a na albu mezi ostatními trochu vyčnívá.
Poté co s Alkeholem proletíme divokým večírkem, ujistí nás v závěrečné novince, že končit rozhodně nemá v plánu a že Další rundu ještě zvládnem, takže i v tomto by se dal najít malý náznak toho, že ani sedmnácté album jistě ještě nebude poslední, přestože text pojednává o hospodské pijatice. Kolem té se však točí 90% jejich písní a dokud budou pánové schopní hrát a fanoušci budou navštěvovat jejich koncerty, budou nás bavit ještě dlouho. Lidé si totiž chtějí užívat a k tomu samozřejmě patří i muzika a mnohdy i alkohol. Tahle kapela je pro takovéto večírky, slavnosti a festivaly jako stvořená a lidi si vždycky rádi zazpívají staré známé hitovky z jejího repertoáru jako je Hospodo nalejvej, Na Slamníku nebo Travičko zelená. Zda se k těmhle notoricky známým a oblíbeným hitům přiřadí i některá z novinek, ukáže až čas. Nicméně některé pecky na dlouhodobější zakotvení v koncertním playlistu určitě potenciál mají. Novou deskou si Alkehol ostudu určitě neudělal a Sudová přitažlivost se řadí v jejich diskografii určitě k těm lepším. Prvotní alba z devadestých let zůstanou však už jen z nostalgie nejspíš nepřekonatelná.
Alkehol - Sudová přitažlivost (2018)
44:34
Warner Music
