Doga si ke třicetinám nadělila velmi vyzrálé album

Severomoravská hardrocková kapela Doga bude v roce 2018 oslavovat své třicáté výročí a i k této příležitosti se rozhodla vydat své desáté studiové album s názvem Hard werk, které však už vypustila na vánoční trh, v prosinci 2017. Nejedná se tedy o žádné bilancování, jak je u takovýchto výročí mnohdy zvykem, ale o zbrusu nový materiál, který Dogu posouvá i po třiceti letech zase o kus dopředu, neboť jde o album velmi povedené a dalo by se říct i nejvyzrálejší z jejich dílny.

Na decse sice nenajdeme žádný výrazný a prvoplánovaný hit, který by vyčníval nad ostatními jakým bylo v minulosti např. Poletuju nebo Od soumraku do úsvitu, ale díky tomu celé album působí kompaktně a vyváženě. Není z něj cítit kalkul, není zde ani žádná vyloženě zbytečná píseň tzv. do počtu a od první až do poslední písničky člověka baví poslouchat aniž by nějaký track úmyslně přeskakoval. Je to zkrátka takový poctivý rock´n´roll bez nějakých zbytečných složitostí, s údernými riffy, povedenými sóly i rytmikou a zdá se, že na tomto albu Doga předvedla to nejlepší ze svých zkušeností, které za ta léta nastřádala.

Důležitým faktorem je i zvuk celého alba a ten je tentokrát vymazlený. Díky němu mě Hard werk zaujal na první poslech a takhle nějak by měla znít správná hard rocková deska. O zvukovou stránku se postaral dlouholetý producent kapely Djordje Erić a myslím, že tohohle chlapíka si kapela musí hýčkat, protože opravdu patří k těm nejlepším zvukovým mistrům u nás. Ono není zas tak nutné jezdit natáčet do zahraničních studií, stačí najít jen ty správné lidi a zrovna Erić má obzvláště pro tvrdou hudbu skvělý cit a dokáže skladby vypiplat k dokonalosti. Při běžném poslechu si toho člověk možná ani nevšimne, ale pokud si tohle album pustíte do sluchátek nebo na nějaké kvalitnější aparatuře, objevíte zde zvuky, které v obyčejných reprácích zůstanou třeba skryté a tohle mě na tom baví a díky tomu má Doga v posledních letech jedny z nejlépe znějících rockových alb u nás.

Doga se na tomhle albu pasovala do jakýchsi pomyslných dělníků rock´n ´rollu (důvody nám frontman Izzi vysvětlil v nedávném rozhovoru), proto tedy název Hard werk a otvírák alba Fabrika rock´n ´rollu. Už při poslechu téhle úvodní pecky vás to nutí posouvat volume neustále do prava a Doga tak dostála své tradice posledních několika alb, kdy hned na úvod umisťuje tu nejtvrdší a nejúdernější pecku, která dozajista bude otevírat i koncerty na nadcházejícím turné.

Následující kytarovka Beskydy je tak trochu už tradiční Doga a tzv. rockové písničkářství, ale je zároveň jedinou tohoto druhu na albu, takže se neomrzí. Navíc disponuje pěknou melodií a textem od Márdiho z Vypsané fixy, který se vyznává tomuto kraji. Píseň Dej mi duši svou je naopak pro Dogu tak trochu neobvyklá. Hudbu k této písni složil slovenský muzikant Peter Cmorik, což je poprvé v historii, kdy Doze složil hudbu někdo jiný než Izzi a sázka na tuhle, mnohými asi nečekanou spolupráci se vyplatila. Skladba má svou zvláštní specifickou atmosféru, kdy začíná pouhým vybrnkáváním na kytaru a poté pomalu graduje až k refrénu. Pro Dogu a její fanoušky určitě příjemná změna.

Márdi se textově podílel i na dalších dvou skladbách. Jednou z nich je Vítězná, která je čtvrtá v pořadí a teprve tady se kolečka stroje začínají roztáčet trochu rychleji. V téhle pecce mě baví úderný riff, sloka a hlavně zvuk basy, která zde krásně drnčí a zařezává se do uší, podobně jako od mistra Lemmyho z Motörhead. Druhou z nich je desátá Pili jsme, která ač se může zdát jako hospodská odrhovačka, tak mě připadá naprosto skvělá, výstižná a má svoji správnou atmosféru. Nějakou tu odrhovačku Doga na konci svých alb většinou měla, ale tahle je zkrátka úplně jiná a odrhovačkou bych ji určitě tentokrát nenazýval. V podobném duchu, tedy s textem ze života, se nachází i písnička Lepší než ex. Tyhle akustické pecky Doze vždycky šly a podobně jako např. minulé Máš vůni tequily nebo Camarro bude mít i tahleta určitě u lidí úspěch. Ne nadarmo jsou úspěšné i jejich unplugged koncerty, protože i v téhle oblasti to kapela zkrátka umí.

Za zmínku ještě stojí i tvrdě znějící System, kde se pánové v mezihře nebáli použít ani dříve kritizované elektronické kudrlinky, které sem ovšem velmi dobře sednou, stejně jako např. melodická linka v úvodu písně Poslové předků, což u téhle kapely přeci jen nebývalo moc zvykem. Tohle ovšem příčítám spíše dílu zmiňovaného producenta, který to tam citlivě a vhodně dosadil. Tracklist krásně vygraduje s peckou Spadla klec, ve které Izzi vystřídá několik hlasových poloh a obzvláště jeho specifický ječák v refrénu už dlouho takto slyšet nebyl. Pecka na závěr alba hodně kvalitní s povedeným textem Petra Šišky.

Jako bonus je už pak na albu jen uveden pěkný duet Izziho s Martou Jandovou Noc vášnivá, který byl určen pro soundtrack k filmu Muzzikanti a tento soundtrack byl asi i tím jediným, co se na tomto filmu dalo ocenit (mimo záběrů na krásnou přírodu, samozřejmě :-) )

Asi by nebylo na škodu zmínit úplně všechny skladby, protože každá z nich je něčím specifická, ale detailnější posouzení nechť si udělá posluchač sám. Album Hard werk stojí minimálně za poslech a fanoušci téhle hudby určitě nezůstanou jen u jednoho. Za mě určitě jedno z nejzdařilejších alb na domácí rockové scéně v roce 2017 a velmi příjemné překvapení.

Kapela na jaro 2018 připravuje výroční turné, které bude zároveň i k této nové desce. Určitě by nebylo na škodu přehrát ji na koncertě celou, protože všechny tyhle skladby by si koncertní provedení zasloužily. Trochu se to ovšem bije s výročím, kdy bude třeba zahrát i jakési to povinné "best off", tak uvidíme, jak se s tím kluci popasují. Možná by nebylo od věci udělat v závěru roku i nějaký ten velký výroční koncert. Když už si např. Škwor troufá ke dvacetinám na pražskou O2 arenu, mohla by Doga ke třicetinám zkusit zaplnit alespoň svou "domácí" (Hard)Werk arenu v Třinci! Určitě by si nějaký takový velký samostatný koncert k výročí zasloužila.