RECENZE: Mňága a Žďorp se na novince věnuje vztahům, dokáže přitvdrit, zrelaxovat i udělat povedené
Legendární kapela z Valmezu Mňága a Žďorp připravila pro své posluchače a fanoušky po dvou letech opět nové album s názvem Třecí plochy. Znovu k tomu využila osvědčenou metodu crowdfundingu, tedy výběru určité finanční částky, kterou jim na nahrávání a záležitosti s vydáním alba spojené přispějí samotní fanoušci předem. Kapela už tuhle metodu použila ke třem albům a příznivci jí tímto způsobem vyjadřují důvěru. Aby také ne. Mňága už je lety prověřená kapela s mnoha zkušenostmi a nelze tedy očekávat, že by přišla s nějakým totálním průšvihem anebo úplně změnila styl. I na Třecích plochách je to stále Mňága, i když místy malinko jiná.
Kapela si už na loňském albu Třínohý pes pochvalovala příchod nového bubeníka a i na tomto jim jeho um a talent otevřel další nové možnosti při skládání. Jsou to nicméně pořád většinou kytarové písničky, které si člověk může zahrát se španělkou u táboráku, ovšem ve studiu se dají mohem lépe zaranžovat a toho se kapela nebála. Byla proto přizvána i celá řada hostů, kteří nové písně obohacují a spolu s osvědčeným producentem Milanem Cimfem vznikla v jeho studiu Sono relativně povedená nahrávka.
U mě to sice nebyla tzv. "láska na první poslech", jako tomu bylo např. u Třínohého psa, ovšem při dalším detailnějším zaposlouchávání se mi líbily už i písně, které mě napoprvé až tak nezaujaly. Deska startuje coverem Je to nejistý, kterou Mňága původně předělala na žádost kapely J.A.R. V originále je tahle píseň mnohem rychlejší, ovšem Mňága si ji upravila po svém a tempo zásadně zpomalila. Z původně taneční pecky se tedy stal hezký cajdák, avšak proti této úpravě nelze nic vytknout. Trochu nešťastně ovšem působí její umístění na první místo tracklistu. Jako otvírák alba bych si dokázal představit jinou vypalovačku. Muzikanti z Mňágy si to však udělali po svém a ta pravá hitovka následuje až na druhém místě. Kdo čím chce být je totiž přesně taková ta veselá, až taneční pecka, která by si zasloužila otvírat album, protože přeci jen už ta první píseň většnou tvoří první dojmy posluchače. V této písni je nejvíce chytlavý popěvek hostující zpěvačky Jitky Andráškové a veselá melodie písně ve mě evokuje jeden ze známých hitů snad od Katy Perry, či jiné světoznámé popové pěnice. Nicméně je to asi nejpozitivnější píseň na albu s velkou ambicí stát se hitem. Mimochodem dámské vokály se na Třecích plochách vyskytují častěji a jsou zde vekým přínosem. Kapela je nevyužívá poprvé. Vždy to jejich písně osvěží, dělá je pestřejšími a zpěv Petra Fialy hezky doplňují.
Se třetí písní opět dochází ke zklidnění, kdy v ploužáku Žádnej strach zaznívá jen kytara a klavír a člověka to jen láká k tomu zavřít oči, relaxovat a vychutnávat si text.("Hvězdy začínají svítit, Slunce mizí v záclonách. Žádnej strach, miláčku, to je jen tma.") Velmi povedeným "coverem" je i Sonet, který kapela přednáší se svým typickým projevem. Člověka neznalého by pak ani nenapadlo, že text pochází od Shakespeara a kdysi jej po svém ztvárnil už i písničkář Vladimír Veit.
Mńága a Žďorp patří ke kapelám, které vydávají alba nejen klasicky na CD, ale rovněž i na vinylech a stále také i na MC kazetách. Netají se také tím, že nahrávky stále koncipují na strany A a B, tedy na dvě poloviny, tak, jak to bývalo vždy u těchto nosičů zvykem. Písně se tedy i snaží řadit tak, aby byly obě strany vyvážené. Z tohoto pohledu se mi zdá na Třecích plochách více povedenější právě až pomyslná strana B, kde jsou přeci jen písně více lahodící mému uchu. "Béčko" startuje typickou "mňágovskou" peckou Kanárci v klecích, která se určitě bude líbit fanouškům jejich starší osvědčené tvorby a právem byla také vybrána za klipovou singlovku. Volnější Vtěřiny věčnosti i svěží pecka Dvě zrníčka v písku jsou opět v refrénech podpořeny ženským vokálem a nevím, zda to byl úmysl, ale v obou po sobě jdoucích písních se v textu vyskytuje slovní spojení "Já vím, že ty víš..." V následujících písních Lásko, lásko a Třísky zaznívají i tvrdší kytary, které kapele sluší. Třísky sice začínají jako pozvolná melancholická ukolébavka, ovšem v refrénu se zvrhnou až do punkového nářezu a obě tyto tvrdší pecky patří k tomu lepšímu na albu. Svítáníčko je spíše už jen taková swingová legrácka na závěr, kde zazní dechy a občas jsou tam trochu chaotické pasáže, kdy má posluchač pocit, že dechy i zpěvák jedou úplně mimo rytmus.
Třecí plochy jsou nicméně povedeným albem. Kapela zde zúročila své muzikantské zkušenosti a každá píseň je svým způsobem originál. Album tak působí rozmanitě. Většina textů je víceméně o vztazích a Petr Fiala je napsal se svým typickým projevem, přičemž v některých slovních obratech doslova exceluje ("Nejlepší oběd byl ten, kterej jsem si nedal, abych stihnul vlak, kterým jsem za tebou jel.") Skalní fanoušci jej nejspíš nebudou řadit k tomu nejlepšímu, co kapela vydala, ovšem své favorizované hity si zde určitě najdou. Na mě působí album s každým dalším poslechem čím dál více pozitivněji a určitě svým uším nějaké další jeho poslouchání dopřeji. Pozitivní je, že kapelu po dlouhých letech stále baví tvořit a baví ji hrát, což se pak přenáší na podia a ocení to i posluchači. Koncerty Mňágy totiž stále patří ke špičkovým zážitkům.
