RECENZE: Škwor na desátém albu precizně zvládá své řemeslo

Skupina Škwor přišla letos na podzim s novým, již (oficiálně) desátým řadovým albem, jenž nese název Tváře smutnejch hrdinů. Učinila tak po třech letech od vydání úspěšného alba Uzavřenej kruh a je to zároveň první deska v nové sestavě. Kapela už si za dvaadvacet let své existence vydobila silnou pozici na české rockové scéně a je si jí dobře vědoma. Na novém albu jsou zároveň znát zúročené muzikantské i nahrávací zkušenosti a podle toho také tak zní.

Škwor se po vydání alba Uzavřenej kruh rozloučil s dlouholetým kytaristou Leo Holanem, který se mimo jiné výhradně staral o programování, mix a mestering většiny alb a na jeho místo nastoupil neméně zdatný muzikant Martin Volák. Náhrada na koncertních podiích to byla více než kvalitní, ovšem nejvíce se čekalo, jak se nová sestava kapely projeví právě při tvorbě nových písní a v nahrávacím studiu. Poslední studiové nahrávky totiž vznikaly převážně u Holana. Od Voláka se naopak očekával svěží autorský vítr a možná trochu změna ve vyznění celkového soundu kapely. Jeho přínos je tu znát, ovšem závratné změny na novém albu nečekejte.

Škwor totiž zůstává v zajetých kolejích, které kapelu vedou po úspěšné cestě a ani na nynější novince z nich nehodlají vybočovat. Není k tomu ani důvodu a když to převedeme na řemeslnickou hantýrku, úspěšný tesař by se taky zničehonic asi nevrhl na lakýrníka, když má svou stálou a jistou klientelu. Škwor se zkrátka drží postupů, které dokonale zvládá a které se líbí jeho fanouškům. Tedy tvrdé, úderné pecky, prošpikované melodickými zpěvnými refrény a samply anebo líbivé chlapské balady, které ovšem nepůsobí nijak kýčovitě.

Zpět ale k Volákovi. Ten se na novém albu podílel jako autor hudby výhradně u dvou pecek a na dalších se podílel jako spoluautor. Nicméně právě tyto jeho dvě písně Noc nebo den a Zvedni hlavu řadím k tomu nejlepšímu, co se na desce nachází, a to i z toho důvodu, že zní prostě trochu jinak, než zbytek alba a než většina dosavadní škwoří tvorby, která jinak jede v již zmíněných zajetých kolejích. Z těchto pecek je totiž cítit onen svěží vítr, který kapela asi trošku potřebovala, ovšem zatím jej používá jen střídmě. Ale nevadí. Alespoň jako náznak nějakého dalšího nového progresu by tu byl. Z písničky Noc nebo den je hodně cítit Volákův rukopis a znějí tu jeho oblíbené kytarové efekty. Sloka se nese až v trochu tanečním rytmu bicích, skvělá mezihra uprostřed má koule a pro Škwor je to pecka zkrátka trochu netypická. Zároveň však dokazuje, že i tohle kapele výtečně sedí. O hodně tvrdší je pak druhá zmiňovaná Zvedni hlavu, která je poslední věcí na albu. Její úvodní riff zní jako bublající motor ostrého závodního vozu, který se s nástupem bicích pořádně rozjíždí a do vytočených otáček se dostává právě v refrénu. Hodně povedená a asi nejtvrdší věc na albu, která připomíná trochu rannou tvorbu kapely z prvního alba, což evokuje především Hrdličkův zpěv ve slokách. Skvělé jsou zde i přechody bicích, které mimochodem na celém albu znějí parádně a asi nejlépe ze všech škwořích alb. Martin Pelc se tentokrát skutečně vyřádil.

Album Tváře smutnejch hrdinů však u mě nezabralo úplně na první poslech a některé písně si žádaly více naposlouchat. Když si zpětně uvědomím, proč mě deska nechytla hned na první dobrou, asi bych našel hlavní důvod ve skladbě tracklistu. Úvodní titulní píseň je nejspíš ještě v pořádku, ovšem následující utahanější Vteřina jediná a Když vlky žene z lesů hlad nejsou těmi chytlavými vypalovačkami, které by měly přinutit nezaujatého posluchače zůstat u poslechu alba dál. Nijak nesnižuju kvalitu těchto písní a na albu své místo jistě mají, ovšem asi bych si je dokázal představit ve spodnějších patrech seznamu. Jejich místo by si zasložila např. již zmíněná Zvedni hlavu anebo až následující Zůstaň tu chvíli (a další navazující).

Právě od této písně se pomyslně album teprve pořádně rozjíždí a odtud už udržuje posluchačův zájem, neb zde není slabého kusu. Úvodních cca třicet vteřin skladby Zůstaň tu chvíli se sice také nerozjíždí bůhvíjak svižně a zpočátku působí spíše baladicky, ovšem pak se v refrénu nastartuje v chytlavou zpěvnou pecku, typickou právě pro Škwor. "Vrať se mi zpátky, noci jsou krátký" může sice v textu působit jako tesklivé klišé, ovšem tento milostný "nářek" uzemní Hrdlička chlapským dovětkem že "už se nebudem s ničím srát ani chvíli", což v ten moment zní zkrátka bezprostředně dokonale. Závěr téhle pecky pak patří, pro Škwor netypicky, zpívanému chorálu a už nyní si dokážu představit, jak tuhle píseň dozpívávají fanoušci v narvané sportovní hale.

Na tvrdší notu pak zabrnká song s názvem Spoutanej, který šlape do pochodu ve správném marš metalovém rytmu a Hrdlička zde odříkává text o dnešní podivné době, kdy je lidstvo sledováno pomocí moderních technologií a je zde cítit jeho typické nasrání z toho všeho. Koneckonců texty na albu se víceméně točí především okolo dvou témat. Jedno se týká vztahů (nejspíše ne moc povedených) a druhé dnešní podivné doby, která nás všechny sužuje. Petr Hrdlička většinou píše texty spíše o věcech, které ho štvou a při psaní na tohle album se asi taky nenacházel zrovna v pozitivní náladě. Je zde cítit jistý odraz těchto dní, kdy jsou člověku omezovány svobody apod. a ačkoliv zde nenajdeme žádnou prvpolánovaně napsanou píseň např. o rouškách apod., tak při detailnějším zaposlouchání se do textů člověk pochopí, co zrovna autora tížilo. "Tahle svoboda se rovná zkáze", zpívá se mimo jiné v jedné z písní.

Že Škwor umí složit i povedené akustické kousky jsme se mohli přesvědčit už na dřívějších albech a důkazem je toho např. i velmi oblíbený hit Síla starejch vín. Obdobný osvědčený postup použila kapela i zde ve skladbě Nejistá přítomnost, kde však zazní i elektrická kytara a pecka je moc pěkně zaranžovaná, včetně povedeného sóla na španělku. U fanoušků bude patřit určitě k nejžádnějším a lze si na ni vsadit i jako na další klipovou hitovku. Tou první byla ještě před vydáním alba pecka Už je to tak dávno, která patří k těm tvrdším, ovšem hitový potenciál je zde jasný. Příjemnou a emotivní baladou je pak píseň Čas všechno spálí, která ve mě však trochu evokuje podobnou píseň Uzavřenej kruh ze stejnojmené desky. V pomalejším rytmu se pak nese i píseň Doufej, které by asi slušelo více místo v úplném závěru alba, místo vypalovačky Zvedni hlavu. Nicméně takto si to kapela poskládlala a je to její svaté právo. V dnešní digitální době si může každý skladby uspořádat podle sebe ve svém přehrávači, takže asi není co řešit.

Album Tváře smutnejch hrdinů tedy ve finále dopadlo docela dobře. Kapela dokázala, že dokáže ve studiu fungovat i bez Holana a o závěrečný mix se postaral Amak Golden, který svou práci zvládl skvěle. Zachoval Škworu svou typickou tvář a naopak posunul zvuk kapely zase o kousek dál. Nová nahrávka na mě pak působí víc syrověji a Škwor zde zní jako kapela více autentičtěji, než bylo dříve zvykem. Není to sice žádný razantní úkrok od předešlé tvorby, ale při detailnějším poslechu tu znatelné rozdíly jsou. Je tu znát i s dalšími lety nasbíraná muzikantská vyzrálost a preciznost a vzhledem k tomu, že kapela nabírala nahrávku ve svém vlastním studiu a měla na ni dostatek času, mohl si každý z jejích členů říct, co by na ní chtěl syšet a zahrát. Na první dobrou u mě sice tentokrát nevyhrálo, ovšem při opakovaných posleších zjišťuju, že se klukům opravdu hodně povedlo a že si na něm dali sakramentsky záležet.