Škwor s novým albem uzavírá jeden kruh a má před sebou velké plány
Kapela Škwor patří k tuzemské rockové špičce již několik let, ovšem v příštím roce by chtěla prorazit ještě o nějaký ten level výše a spřádá velké plány. Na začátek roku 2018 totiž plánuje poprvé ve své historii velké halové turné a na podzim dokonce ohlásila výroční koncert v té největší sportovní hale u nás, tedy pražské O2 areně. Mety to zdaleka nejsou malé a pomoci by jim k tomu mělo i nové album Uzavřenej kruh, které vyšlo začátkem listopadu.
Aby toho nebylo málo, kapela ještě před vydáním této desky ohlásila celkem zásadní změnu v sestavě, kdy kytaristu a producenta v jedné osobě Leo Holana nahradil protřelý a neméně kvalitní kytarista Martin Volák, kterého fanoušci mohou znát z působení v Debustrolu, Harleji, u Dana Landy nebo naposled v DeBill Heads. Ačkoliv Volák patří k těm nejlepším rockovým kytaristům, které tuzemská scéna nabízí a typově do kapely zcela jistě zapadne, přichází Škwor touto výměnou tak trochu o mozek kapely, co se týče celkového vyznění a tvůrčí činnosti. Holan totiž měl zásadní podíl na tom, jak kapela na deskách zní neboť dělal zároveň producenta a v jeho studiu Škwor natáčel. Písničkám zkrátka dával finální ksicht. Samozřejmě těžko říct, v jakém rozpoložení se muzikanti rozcházeli a zda je možná Holanova spolupráce alespoň v roli producenta na některém z dalších škwořích alb, nicméně Uzavřenej kruh má ještě na svědomí tento člověk. A je otázkou, zda by kapele po letech výměna producenta neprospěla.
Album Uzavřenej kruh je po zvukové stránce špičkové a v tomto ohledu asi Holanovi nelze co vyčítat. Ovšem zatímco u cca prvních pěti alb byl u Škworu slyšitelný značný progres k lepšímu s každou novou deskou, u posledních tří studiovek se kapela jakoby zacyklila a mezi těmito deskami není téměř žádný rozdíl. Většina písní totiž z těchto počinů zní podobně a žádný další výrazný posun nebo překvápko se nekoná ani na novém albu. Škwor si samozřejmě za ta léta už našel svou polohu, která mu sedí nejlépe a proč měnit něco, co funguje, že ano?! Dospěla k tomu spousta kapel i ve světě a každá má svůj osvědčený styl, ke keterému se dříve či později stejně nakonec vrátí. V mnoha případech se k němu vrátila po nějakém hudebním experimentu apod. což u Škworu zatím nenastalo a kapela si pořád jede to svoje. Přitom na těch písničkách není vůbec nic špatného. Jsou trvdé, přímočaré, mají skvělou melodii a úderné zpěvné refrény. Fanoušci to mají rádi a ani na nových písních nelze hledat nějaké kaňky. Jde jen o to, že když si člověk pustí minulou desku a hned po ní tuhle novinku, má tak trochu pocit, že ta předchozí deska jen pokračuje. Zvukově jsou totiž téměř totožné a co se týče struktury skladeb nebo sólových kytarových vyhrávek, má člověk pocit, jakoby to od Škworů už někdy na minulých albech slyšel. V tomto ohledu možná právě proto příchod nového člena v budoucnu prospěje a jsem zvědav na nový svěží vítr na koncertech. Pocit "už někdy slyšeného" vás přepadne hned v začátku úvodní písně "Pokřivenej pohled", který se hodně podobá známé hitovce "Tak to jsme my". Zkrátka typická škworovina ve středním tempu se sborovým melodickým refrénem, která určitě bude otevírat koncerty. Stejně tak následující "Starej voják" ihned evokuje vzpomínku na pecku "Poslouchej" z alba Sliby a lži. Zkrátka sázka na osvědčenou kartu, která bude na lidi zabírat. Trochu svěžeji album působí až od třetí písničky, kdy to rozjíždí svižnější píseň "Omyly a pády" následovaná asi nejzdařilejší peckou na albu nazvanou "Za tmavejch nocí", která je sice v pomalejším tempu ale má velmi příjemnou melodii, doprovázenou pianem v pozadí. Právem ji kapela zvolila jako první klipovou singlovku a na koncertech se taktéž určitě neztratí.
K tomu nejlepšímu na albu se dá zařadit i titulní skladba "Uzavřenej kruh", která se nese v podobném tempu a tyhle pomalejší věci kapele Škwor opravdu jdou. Textem písně i názvem alba se jakoby kapela pomyslně a ne možná úmyslně loučí s druhou dekádou svého působení a nejen s ní. Každý si to může vyložit v mnoha významech, ovšem vlivem posledních událostí v kapele tam lze spatřit nějaký náznak. "...a dál každej sám!" , zpívá se zde mimo jiné. Ze všech dalších písní je vhodné vyzdvihnout ještě skladbu "Teror", která se slibně rozjíždí tvrdým a úderným začátkem, ovšem trochu ji přibržďuje až moc utahaný refrén. Docela slušně se poslouchá i trochu svižnější pecka "Tak tohle je hustý".
Co se týče textů, opět se v nich Škwor věnuje spíše sociálním tematům, vztahům, politice a prostě problémům každodenního života kolem nás, který frontman Petr Hrdlička ve svých textech skvěle vystihuje a vždy to má hlavu a patu. Jinde zase docela trefně apeluje jako např. v písni "Dokola".
Škwor tedy rozhodně novým albem své příznivce nezklamal. Rozhodně jim nenabídl žádnou nepovedenou nebo vyměklou slátaninu a jede si jakoby dál na své úspěšné vlně a stylu, ve kterém si našel místo. Na druhou stranu jim ale bohužel nepřinesl nic nového, z čeho by si sedli na zadek. Album se poslouchá příjemně, jsou na něm i skvělé hudební momenty, ovšem jejich dlouholetého posluchače ničím moc nepřekvapí. Na otázku, zda je to dobře či ku škodě, už si musí odpovědět každý jednotlivý fanoušek sám.
